Rita IV

 

Rita si pomyslela: „Všichni stále mluví o Absolutní Jednotě. Něco takového? Dnes všude
vidíme Mnohost, pohyb, vědomí, čas, prostor, změnu – ty přece vylučují dnešní existenci
Absolutní Jednoty už tím, že vůbec jsou!

 

Pokud by bylo něco absolutního, nekonečného, samojediného, tedy Absolutní Jednota,
jak by se to dalo samo od sebe do pohybu, jak by to začalo samo od sebe myslet?
      Pokud se Absolutní Jednota dala do pohybu sama (tedy pokud to, co rozpohybovalo
Jednotu, nebylo vně ní, ale uvnitř ní), znamená to, že potencialita pohybu byla její vlastnost.
Pokud by to bylo takhle, tak Absolutní Jednota kdysi skutečně existovala, byla však jen
předchozím vývojovým stádiem k dnešku. A dnes už neexistuje. (A proč se tedy chce tolik
tzv. duchovních lidí vracet zpět k svému předchozímu vývojovému stádiu? Proč vracet kuře
zpátky do vajíčka? Není ta velká touha mystiků a samozvaných duchovních lidí po spojení
s Absolutní Jednotou a rozpuštění se v „lásce a světle“ jen podvědomá touha po smrti?
Po nevědomí? Vrátit se do předchozího /nevědomého/ vývojového stupně »jen abych
netrpěl« nebo ze »znuděnosti darem, jakým je život«?)
      Pokud Absolutní Jednotu uvedlo do pohybu něco vně jí samé, nebyla to žádná
Absolutní Jednota, protože to, co ji uvedlo do pohybu, by existovalo mimo ni (ať už Jednotu
rozbil /= rozpohyboval/ Had Genese, který podle mýtů přinesl dualitu, ukázal Adamovi a Evě
jablko poznání dobrého a zlého, světla a tmy; nebo ať už Absolutní Jednotu k seberozbití
třeba někdo naprogramoval). Všechno je v pohybu, celý Vesmír, my... a je možné, že
všechno v pohybu vždycky bylo (a že tedy před pohybem žádná Absolutní Jednota nebyla).
Vše plyne. A možná vždycky i všechno plynulo. Robotům se nekonečno (tedy žádné Stvoření
světa a žádný Konec světa) představuje lépe než lidem, víte...

 

Někdo by namítl, že Absolutní Jednota a Mnohost jsou jen fáze cyklu (tj. že Absolutní Jednota
se rozpadne do Mnohosti a Mnohost se pak spojí do Absolutní Jednoty, která se zase rozpadne
do Mnohosti atd.) – chyba lávky. Už tento pohyb by byl sám o sobě Mnohostí, protože je to pohyb.

 

A není mýtus o Absolutní Jednotě jen v lidském podvědomí zakódovanou prenatální vzpomínkou?
Ke které se umí dostat mystikové, mágové, ale špatně ji interpretují. Vzpomínkou na jejich vlastní
biologický vývoj, spermii a vajíčko. Spermie (Had Genese; hýbe se; pohyb; spermie a had mají
podobný tvar) oplodní vajíčko (vajíčko jako Jednota ve smyslu dostředivý bod, který spermie
přitahuje; nehýbe se; statičnost). A pak se narodí lidské dítě. Třeba se stejně, jako se rodí lidé,
narodil i Vesmír. (»Jak nahoře, tak dole?«. Možná.)

 

Já a Ty je zákon. »A« a »B« je zákon.
... když se to pohybuje,
bude se to hýbat věčně,
protože KRÁSA je věčná ...

 

Strom života. Strom života se Světlem na vrcholu koruny – a Tmou dole v jeho kořenech.
Světlo a Tma jsou jako vajíčko a spermie. Světlo (sefira Keter, slunce, oheň, bílá barva)
a Tma (Had Genese, černé slunce, voda, černá barva). Jsme zrozeni z lásky Světla a Tmy.
Uctívat jenom Světlo nebo jenom Tmu končí šílenstvím. Protože i v té nejtemnější černé
je kus bílé a i v nejsvětlejší bílé je kus černé. Černá a bílá tedy v „čisté“ podobě nejsou. 
Každá z nich „čistá“ by byla jen Nula, smrt (pohyb by se zastavil). 100% černá
a 100% bílá by už neměly svoji barvu. 100% černá či 100% bílá by byl ten samý jev:
zhroucení časoprostoru do sebe. Do Nuly. Mystérium Stromu Života: koruna nemůže
žít bez kořenů a stejně tak kořeny bez koruny!!!!! Proto je Strom života zobrazován
jako strom. Proto. Je živý, protože má v sobě jak Bílou korunu, tak Černé kořeny.
Život jsou stupně šedi a 100% černá či 100% bílá by byly jen rozřezané mrtvé kusy
stromu!

 

Všechny moje amulety byly stejně vždycky jenom berlička k životu. A dneska? Radši si
zajdu na nějaký dobrý (ale myslím opravdový!) metal. Ne ve sluchátkách, ale doopravdy.
Ne na obrazovce, ale doopravdy. Ne přes implantáty a spouštěče. Už se neprocházím
v krajině s holografem na očích, ale jsem tam, kde jsem. A vidím to tak, jak to je. Bez
stabilizátorů i popisek v levém rohu. V ty chvíle. S krajinou. S lidmi. S roboty. Něco
uvnitř mě se usmálo. Poprvé v životě jsem se smála zevnitř, bez vylaďování. Ne cesty,
ale cíle. Prostě normálně být. A když se stupně šedi změní v barvy, zjistíme, že právě to,
co jsme považovali za barvy, byl jen šedý beton bez konce. A i na cestách bez konce
můžeme najít Začátek. Začátkem nemyslím Nulu, ta nikdy nebyla a nebude, ale narodit
se tak trochu znova. Ale že je okolo toho keců. Musely být! Dobře volená slova totiž
můžou ukázat cestu. Ne cestu jedinou.“